Nevěděl, jestli jeho ročník jsou taky Husákovy děti, ale zato naprosto přesně věděl, že poprvé slyšel SLAYER v roce 1991 z kazety pochybné značky a ve stejně rozporuplné zvukové kvalitě. Bylo to v té době tři roky staré album „South Of Heaven“, které mu na cucky rozstřílelo všechny jeho tehdejší představy o hudbě, a které mu už navždy zapsalo tuhle skupinu hluboko do srdce. Když se tudíž rozneslo, že američtí sekerníci po dlouhých šesti letech znovu zavítají do České republiky, nemohl jinak, a v den výročí událostí, které vlastně způsobily, že před oněmi sedmnácti lety mohl SLAYER vůbec slyšet, stanul před jedním z pražských hokejových stánků. V ruce žmoulal vstupenku a rozhodně nemohl říct, že se netěší jak malé děcko.

Nevěděl, co si má myslet o brzkém rozjezdu koncertního programu, ale měl za to, že mu to spíše nevadí, byť (si sám pro sebe) mohl klidně některé z účinkujících kapel obvinit ze zdržování. Všechno načínali ostravští MALIGNANT TUMOUR, kteří si přijeli pro svých patnáct minut slávy. Šaškující baskytarista, který mu ze všeho nejvíce připomínal Harryho Šoumena ze starého dobrého Studia kamarád, a monotónní death´n´rollová hoblovačka tak trochu v drsném duchu MOTÖRHEAD, však nebylo nic pro něj. Ještěže to trvalo opravdu jen tu čtvrthodinku. To AMON AMARTH, to bylo jinší kafe. Sice je taky moc nemusí, ale v tomhle případě mu nezbývalo než uznat, že v živém provedení mají tihle Švédové daleko více šťávy než na studiovém záznamu. Frontman Johan Hegg, neustále oslovující publikum slovy „Praha“ a „Češsko“, si během hromového hřímání do mikrofonu stylově přihýbal z připraveného rohu, a hromada mrazivých riffů a melodií tím spíš padla na úrodnou diváckou půdu. Když na pódium později nastoupili oslabení MASTODON (kytarista Bill Kelliher byl hospitalizován v průběhu turné v Londýně), zdaleka se jim nedostalo takové přízně jako seveřanům.

Nevěděl proč, ale bylo to tak. Možná, že daleko „složitější“ produkce američanů, sázející po novátorsku na neo-zběsilou matérii a vůbec daleko drsnější vyznění, prostě a jednoduše nebyla tím, po čem dav v očekávání stručného thrashového výplachu toužil ze všeho nejvíce. Jemu však výkon kapely, podpořený faktem, že se snažila jen ve třech, přišel velmi sympatický. A naopak, když znovu o chvíli později dav jako zázrakem ožil při trylkovacím emo-thrashi TRIVIUM, neměl pocit, že by byl svědkem něčeho zásadního. Bylo to milé, ano, ale bylo to chvílemi až moc vlezle milé, a to mu moc nesedělo. Navíc mu za chvilku připadalo, že jedna skladba byla jako druhá, takže dal raději od tohohle setu ruce pryč.

To už ovšem moc dobře věděl, že za moment se konečně dočká. Udeřilo čtvrt na deset a brr, projelo jím to jako blesk. SLAYER, největší ikona všeho thrash metalového, uprostřed Prahy, před zaplněnou Tesla Arénou. Osobně a v perfektní kondici. A než stačil (zatímco zpracovával podivně zmršený zvuk kytar, který ale zkrátka musel nechat stranou) tuhle vpravdě filozofickou myšlenku domyslet, Tom Araya zařval „War Ensemble“ a on raději potlačil veškeré rušivé procesy. Na blikajícím pozadí pódia probíhaly nejrůznější dokreslující obrazy a obrázky, světelný park dodával zběsilé náladě na teoretické krvelačnosti a uprostřed toho se SLAYER, jako dirigenti toho nejzvrácenějšího orchestru na světě, snažili se svými taktovkami. Pohled a poslech k nezaplacení. „Chemical Warfare“, „Jihad“, „Seasons In The Abyss“, „Live Undead“, „Cult“, „Disciple“, „South Of Heaven“, „Criminally Insane“, „Angel Of Death“ nebo „Jesus Saves“, bylo to jako závod na život a na smrt, který ve chvíli, kdy již tak na slovo skoupý Araya přestal s publikum komunikovat úplně, nabral na totálních otáčkách. Zpocená pleš Kerryho Kinga v záplavě červeného světla dokonale kontrastovala s opravdu bohatou vlasovou výbavou Toma Arayi (vůbec mu přišlo zajímavé, že zatímco většina ostatních metalových kytaristů a basistů normálně do rytmu třese a točí mozkovnou, musel muž za mikrofonem SLAYER po každém zatočení hlavou na moment počkat, až se mu kštice zase vrátí zpět, tak hustou ji má) a stejně tak kontrastní byl i samotný závěr koncertu (ano, byla to božská „Raining Blood“), po kterém už nemělo přijít vůbec nic, protože SLAYER prostě NEPŘIDÁVAJÍ. Najednou totiž bylo ticho a všichni šli pomalu domů. Proč? Připadalo mu, že nevěděl ...